O siláku Beranovi z Bylan
CESTOU Z MORAŠIC mohl náhodný chodec v letních dnech některého roku v 18.století potkat hospodského Berana z Bylan, známého siláka, který nesl neobvyklý náklad. Na ramenou měl živého koně. Levou rukou mu svíral přední a pravou zadní nohy, jako když pastýř nese ovečku. Koně vyhrál v sázce s panem vrchním z morašického statku. Tam se Beran přitočil k prodeji koníka, který se mu velmi líbil.
Před panem vrchním prohodil, že kdyby byl kůň jeho, odnesl by si ho domů na zádech. Pan vrchní to pokládal za nemístné vychloubání. Slíbil, že když splní co říká, koně dostane. Hospodský Beran pod koníka vlezl, přimáčkl jeho nohy, živé břemeno zvedl a už odcházel k Bylanům. Tím ale historky o jeho síle nekončí.
Pánem na heřmanoměsteckém panství byl v té době hrabě Jan Josef Špork, vnuk slavné-ho vojevůdce z dob tureckých válek Jana Karla Šporka. Pana hraběte přijel navštívit vzácný host, urozený známý z Uher. V jeho družině byl také urostlý a silný osobní strážce. Těmto strážcům se říkalo hejduci. Uherský magnát byl na jeho sílu velmi pyšný a neustále se jím vychloubal.
Šporkovi se to přestávalo líbit a vzpomněl si, že slyšel o silákovi Beranovi z Bylan. Dal pro něho vzkázat a promluvil si s ním nejprve o samotě. Vylíčil mu, o co se jedná a přímo se ho zeptal, zda by byl ochoten utkat se s hejdukem v soutěži a zápase, který by pro zábavu přihlížejících i pro přitlumení grófovy pýchy uspořádal na zámeckém nádvoří. Beranovi slíbil, že se postará o jeho rodinu, kdyby se mu při zápase něco přihodilo a že mu věnuje kus pole, když zvítězí.
Beran chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Nádvoří zámku bylo na zápas připraveno, jeho plocha byla vysypána pískem a panstvo se usídlilo v arkádách v prvém poschodí jako na tribuně. Ostatní služebnictvo přihlíželo z obou stran z přízemních chodeb nebo přímo z nádvoří. Prvé kolo, ve kterém měli oba siláci vyzvednout plný sud piva a ještě se z něj napít, dopadlo nerozhodně. Oba soupeři obstáli a svůj úkol splnili.
Pak přišel vlastní zápas, dnes bychom řekli ve volném stylu. Trval dlouho a štěstí se střídavě přiklánělo na jednu i druhou stranu. Beran zvolna získával převahu, až konečně hejduka dostal do svých rukou a vyzvedl si ho nad hlavu. Už si myslel, že zápas skončil a zeptal se soupeře, zda souhlasí s jeho vítězstvím. Ten ale nechtěl prohru přiznat. Beran jím proto hodil na zem takovou silou, že Uher zůstal ležet v bezvědomí.
Po sportovní stránce bylo Beranovo vítězství jasné, ale nastaly nové okolnosti. Uherský magnát byl hluboce zasažen ve své pýše a nedovedl se dál ovládat. Vytáhl pistoli a namířil na Berana. Špork viděl, že je zle. Proti hostu nemohl dost dobře zasáhnout, a tak křikl na Berana, aby se rychle ztratil a zachránil se útěkem. K tomu ho nemusel ani moc pobízet. Jak bylanský silák postřehl nebezpečí, mnohem vážnější než byla síla jeho přímého soupeře, ze zámeckého nádvoří zmizel a utíkal až do Nového Dvora, kde se schoval.
Přes hostovu rozladěnost Špork svůj slib splnil a Beranovi věnoval pozemek, oddělený od rozhovického dvora. Dal mu také písemné potvrzení a dar nechal řádně zanést do pozemkových knih. Záznam se zachoval v rukou Beranových následovníků až do 20.století.